MF DNES – Srdcař roku!!! Z pekla na Výsluní

 

Hádky, kriminalita a utěky z domova. Tomáš Slavata měl krušné dětství. Ale vyšvihl se, stal se dobrým sportovcem a rozhodl se pečovat o děti z problémových poměrů, jaké zažil on sam.

Je konec 80. let a osmiletý kluk zkouší předběhnout tramvaj jedoucí mezi pražskými zastávkami Malostranská a Hellichova. Silně koktá a často utíká z domova. Jeho matka pije a hádá se s partnery, kteří se v zakouřeném bytě střídají až příliš často. Ten kluk nakonec tramvaj předběhne a jeden z cestujících ho pochválí. Od té doby závodí s tramvajemi každý den po škole a čeká na další pochvalu. Jmenuje se Tomáš Slavata a dnes je mu 33 let. Z kluka předbíhajícího tramvaje se stal úspěšný triatlonista, který reprezentoval na mistrovství světa na Hawai v roce 2009 v terénním triatlonu Xterra, ale u vrcholového sportu nezůstal. Od mládí se staral o děti. Kluky z problémových poměrů, jako byl on sám. Nejprve to zkusil s vlastními synovci, které si vzal do péče, když mu bylo teprve 21 let a jim 11 a 9 roků. Tomášova sestra se o ně nezajímala a skončili v dětském domově. Tři roky bojoval s úřady, než je přesvědčil, že se o ně umí postarat. Když synovci povyrostli, Tomáš se začal starat i o další děti ze sociálně slabších rodin či dětských domovů.

 

Na tomto mladém muži na první pohled zaujme, jak zapáleně, květnatě a spisovně dokáže hovořit o svém poslání věnovat svůj čas dětem a učinit tak svět lepším. Na svých stránkách má napsáno: „Možná je můj pohled na život naivní, ale mé činy jsou skutečné.“ Nepije ani nekouří a žije v pronajatém bytě. Ten vlastní prodal, aby mohl pro děti organizovat triatlonové závody a letní kempy, založit atletický oddíl při základní škole v pražských Řepích nebo spolupracovat s Rosťou Novákem a jeho divadelně-cirkusovým souborem La Putyka, na jehož představení vodí desítky „svých“ dětí. Navštěvuje školy a dětské domovy, kde vypráví svůj příběh. Ukazuje dětem, že sport jim pomůže vyrovnat se s mnoha problémy.

Třetí říjnový večer byl pro Tomáše Slavatu výjimečný. Ocitnul se znovu na rodné Malé Straně, tentokrát v Kaiserštejnském paláci. V rámci filantropických ocenění VIA Bona, které každý rok udílí Nadace VIA, převzal cenu „Srdcař roku“. Neskutečné odhodlání, cílevědomost a zároveň křehkost. To vše se snoubí v mladém muži, z jehož příběhu byli hosté – převážně top manažeři z velkých firem – bez nadsázky perplex. Tleskali mu všichni. Dlouho, silně a od srdce.

Na slavnostním večeru Via Bona jste měl s sebou teenagera, na němž bylo vidět, jak je na vás pyšný. O kolik dětí se nyní staráte?

Je jich dost, ale intenzivně jsem v kontaktu se dvěma. Dominik je dvanáctiletý Rom z Dětského domova Vysoká Pec, kterého s sebou beru na sportovní akce a snažím se ho podporovat. Štěpána jste viděla. Je z chudé rodiny, máma je samoživitelka a už třetím rokem jsem pro něj něco jako táta. Narazil jsem na něj na besedě ve škole. S dalšími asi dvaceti dětmi jsem ve spojení přes Facebook a sportovní akce. Snažím se tu být pro ně a potkávat se s nimi během roku.

Po předání ceny jste sklidil velký potlesk. Považujete se za výjimečného člověka?

Necítím se tak. Jen žiji své sny a zachraňuji toho kluka uvnitř sebe. Jedna z nejhezčích věcí, jaká se člověku může stát je, že je oceněný za něco, co ho naplňuje.

Když se ohlédneme zpátky do vašeho dětství, bylo špatné od začátku?

Tátu jsem nikdy nepoznal. Odešel od mámy, když mi bylo osm měsíců a pak už se neobjevil. Mám dvě starší sestry, které měly jiné otce. Máma pracovala v Tesle jako úřednice, ale své problémy řešila alkoholem, což se podepsalo na nás všech. Nejvíc si pamatuji, když se hádala s nějakým partnerem a jezdila k nám policie. Když člověk v sedmi letech vidí, jak mámě teče krev z hlavy, protože po ní někdo hodil půllitr, jste v koutě, řvete, chcete, aby to přestalo. Starší sestry se mě snažily uklidňovat, ale měl jsem z toho hrozné noční děsy. Proto to koktání, útěky z domova…

Fungovali nějak prarodiče?

Ne, vůbec. Mámě zemřela její matka v šestnácti letech. Otec byl komunistický funkcionář a byl prý hodně přísný. To byl asi důvod, proč začala pít. Byla nešťastná. Chtěla velkou rodinu, ale nezvládla to.

Odpustil jste jí?

Postupem času jsem si uvědomil, že jí nemám co odpouštět, ale nemám ani důvod se na ní zlobit. Dala mi to nejlepší, co v té chvíli uměla. Máma mi ukázala tak silnou realitu, že jsem si díky tomu uvědomil, co je dobré a co zlé. I proto jsem abstinent a nekuřák.

Jste s matkou v kontaktu?

Ano, kvůli bráchovi, kterého měla v pozdějším věku. Teď je mu 19 let a snažím se ho co nejvíc podporovat.

Jak jste zvládal pubertu? Měl jste nejlepší předpoklady proto spadnout na dno.

Jako dítě jsem byl sígr, strhával jsem na sebe pozornost, nebyl jsem trpělivý. Většinu času jsem trávil na Petříně. Neměl jsem moc kamarádů, ale často jsem se zastával dětí, které někdo šikanoval. Zhlédnul jsem se v pohádce o princi Bajajovi. Chtěl jsem být hrdina a zachraňovat svět. Jeden z partnerů mé matky dělal řeckořímský zápas a vzpíral. Viděl jsem ho, jak trénuje, vyprávěl mi o tom. Začal jsem ve škole vyhrávat závody a pokračoval i potom, co od nás odešel. Na učňáku jsem se zase ponořil do graffiti světa. Protože jsem nepil a nekouřil, působil jsem mezi ostatními writery jako exot, ale brali mě.

Kdy jste se rozhodl, že si chcete vzít k sobě dva malé synovce?

V roce 1998, když jsem namaloval poslední metro. Uvědomil jsem si zodpovědnost za svůj a jejich život. Došlo mi, že nemůžu dál pokračovat v něčem, za co by mě mohla chytnout policie. V té době jsem už kluky navštěvoval a bral si je na víkendy. Jednou jsme byli na hřišti. Ukazoval jsem jim, jak se mají houpat, a spadl jsem. Rozdrtil jsem si obratel L1 a skřípnul míchu. Několik měsíců jsem byl v nemocnici, absolvoval jsem složitou operaci. Hodilo mě to jinam. Uvědomil jsem si, že není nic, co by mi zabránilo, abych měl kluky u sebe a dokázal bojovat za lepší svět.

 Dávaly vám úřady vaše rozhodnutí takzvaně sežrat?

Nejhorší bylo, že úředníci měli s mojí rodinou špatné zkušenosti a nedůvěřovali mi. Byl rok 1999, mně bylo 19 a tehdy byly úřady ještě dost nepružné. Předem mě odsoudili a dokonce mi zakázali se s kluky stýkat, když se je snažili umístit do náhradní rodiny, ale s odstupem času jejich postupu rozumím.

Co je přesvědčilo?

Podstoupil jsem všechny psychotesty a pohovory. Vyšlo v nich, že mám velmi vyvinutý faktor odpovědnosti za druhé. Psycholožka z rodinné poradny se za mě postavila. Pak následovaly ještě dva roky papírování a nakonec se to povedlo. Pochopil jsem, že pokud člověk dospěje k nějakému rozhodnutí, nehraje roli, jak dlouho jeho naplnění trvá. Naučilo mě to nesmírné trpělivosti.

Váš starší synovec už stojí na vlastních nohou, ten mladší se potýká s podobnými problémy jako vaše matka a sestra.

Pořád doufám, že se Tomáš najde a zlomí se to.

 Až budete mít rodinu, budete rozlišovat mezi vlastními dětmi a těmi, o které se staráte?

Nechci to rozlišovat. Učím děti solidaritě a rovnocennosti. Proto je pro mě těžké najít partnerku, která to vnímá stejně. To, co u mě ženy obdivovaly, se obvykle otočilo proti mně. Láska má být svobodná a založená na důvěře, ne sobecká a majetnická.

Foto: Gabriela Kontra : profesionální fotografka kontrag@volny.cz

Je snadné s vámi žít?

To určitě ne. Hodně se rozdávám ostatním a bývalé partnerky necítily, že jsem tam i pro ně.

Neměly by být partnerské vztahy založeny na kompromisech?

To jsem slýchával často. Ale kompromis lidé volí, když si chtějí zjednodušit situaci. Když si věří a každý má svůj svět, přinesou do vztahu mnohem víc, aniž by spolu museli trávit 24 hodin denně. Moje volba je jasná a nechci ji měnit. Chci dětem dát to, co jsem hledal celé dětství…

Dokázal byste bojovat za své sny, kdyby vaše dětství bylo idylické?

Určitě bych nedokázal to, co dosud. Moje cílevědomost by se projevila tím, že bych chtěl být nejlepší sportovec. V Xterra triatlonu jsem se sice umisťoval v první desítce, ale já nechtěl být nejlepší. Potřeboval jsem pochvalu, kterou ve mně zanechal ten příběh s předbíháním tramvají. Sport mi zvednul sebevědomí, pomohl mi zbavit se koktání. Vybudovat si úctu v běžném životě je ale mnohem delší cesta, než vyhrávat v soutěžích.

Z čeho dnes žijete?

Dřív jsem na Dukle trénoval mládež a závodil v terénním triatlonu. Měl jsem své sponzory, kteří mi zůstali. Podporují mou myšlenku a věří mi. Důležitou postavou v minulosti byla ekonomická ředitelka Statní tiskárny cenin Olga Dudková, díky které jsem mohl uchopit velkou šanci na sny kolem mne. Navíc toho moc nepotřebuji. Dříve jsem se hodně zadlužil, abych se mohl věnovat dětem. Proto jsem prodal byt a peníze použil na uskutečnění snu, který je pro mě víc než mé pohodlí.

Vy si všechny aktivity zařizujete sám?

V podstatě ano. Ještě pořád jsem hodně rozlítaný, je to dost nesystematické. Ale teď se to bude měnit. Asi před rokem a půl mě oslovila Radka Šimková, majitelka advokátní kanceláře, a nabídla mi pomoc. S ní a s Rosťou Novákem jsme se rozhodli, že založíme nadační fond Inspirace dětem. V minulosti mi nejvíce pomáhala Petra Režná z nadačního fondu Albert. Společně jsme organizovali triatlonové závody a besedy. Radka s Petrou začaly vnášet do mého světa jasný řád.

Rostislav Novák – Cirk La Putyka

 Co má být cílem vašeho nadačního fondu?

Chci se co nejvíc věnovat dětem, soustředit se na konkrétní příběhy a být v terénu. Také bych rád změnil vnímání charitativního světa. Pomoc od nadací musí být transparentnější. Jsou lidé, kteří žádají o podporu z více zdrojů, dostanou ji, ale nikdo už neprověřuje jejich příjmy. Nechápu také finanční podporu pěstounských rodin od nadací. Proč, když jim někdo dorovná druhý plat, jsou ještě schopni žádat o peníze a vybavení? Když jsem se staral o synovce, z Nadace Terezy Maxové mi nabízeli, že jim zaplatí školy. Odmítl jsem to. Stát mi dorovnal výplatu, což nám stačilo. Když jsem o kluky žádal, musel jsem přece prokázat, že se o ně postarám i po finanční stránce.

Ale obecné povědomí je, že pěstounské rodiny dostávají minimum peněz.

Těch mýtů je hodně i o dětských domovech. Podle mě ministerstvo práce a sociálních věcí komunikaci kolem pěstounů nezvládlo. V médiích se stále hovořilo o tom, kolik to profesionálním pěstounům přinese, což v době krize není šťastné. Člověk, který sám nedospěl k tomu, že chce dítěti pomoct, nemá být pěstounem.

Na vašich stránkách píšete, že vaším snem je vybudovat zázemí pro děti. Jak by mělo vypadat?

Když jsem odešel z Dukly Praha, převzala nade mnou ochranná křídla Atletika Tábor. Rádi bychom, aby při tamním stadionu vznikla sportovní ubytovna, kde bychom pořádali pro děti ze sociálně slabých poměrů tréninkové kempy zdarma. Mít prostě místo, kde se dá s dětmi pracovat. Teď jsem omezený tím, kolik si jich můžu vzít k sobě domů.

Tak moc se věnujete dětem, že to působí, jako byste si budoval svět, do kterého chcete utéct.

Celé roky jsem bojoval za svět, ve kterém budu šťastný. Dřív jsem do něj utíkal, teď už jsem v něm 24 hodin denně. Říká se, že jeden z největších darů je, když si člověk uvědomí, co umí nejlépe a tomu se věnuje. Už vím, že jediné, co opravdu umím, je starat se o děti a dávat jim naději. Pochopil jsem také, že můj příběh je dostatečně silný na to, aby se jím inspirovali další lidé.

Máte za sebou zkušenosti, které by vystačily na několik životů. Není to tak, že velké překážky sám vyhledáváte, protože vám jejich překonání dává sílu jít dál?  

Je to jednoduchý proces. V dětství jsem zažil hodně zlého a nechápal jsem proč. Naučil jsem se proto si z toho zlého brát energii. Čím více překážek bylo, tím víc jsem se jim stavěl. Kdybych nebojoval a nezkoušel to pořád dokola, nebyl bych dnes tam, kde jsem. Navíc jsem člověk, který má rád adrenalin. Potřebuju ho k životu.

Mladá Fronta Dnes – Víkend plus – 12-13. řijna 2013 Víkend

Autorka: Krystyna Wanatowiczova

Česká Televize Vzpomínka na dětství – závody s tramvají. 

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10265744641-zpravicky/211452801430035/obsah/177008-vzpominka-na-detstvi-tomas-slavata/


Comments

Napsat komentář