Natálie 10 let, DD Karviná – Slavato! Máš velké nohy!

Svůj šťastný den si na závodě konaném v parku Boženy Němcové v Karviné prožila tehdy svěřenkyně dětského domova, které má ve svém znaku ale i ve svém nitru jedno velké srdce. DD Karviná je místem věčného povyku neodolatelných dětí, které vám neustále lichotí a od první chvíle vás objímají a „milují.“ Svým moravským přízvukem a krásnýma holkama s prořízlou pusou vás naprosto odzbrojí a vy se horko těžko loučíte s jejich útulným zázemím a neúnavností místního fotbalového týmu, který Tomáše vždy naprosto zřídí. Svůj domov tu našla před rokem i dnes desetiletá Natálka, se kterou jsem si vlezla do jejího pokojíku vybaveném neposedným bráškou a zatímco ostatní pekli cukroví, my jsme vzpomínaly na den, kdy vyhrála své první závodní kolo.

1

Natálko, vzpomeneš si, jaké jsi měla v den závodu startovní číslo?

122.

Byl pro tebe závod těžký?

Moc ne. Jeli jsme dvě kola kolem rybníku s labutěma a pak jsme měli dvě kola běh. Tomáš na mě o závodu mluvil nějaké srandy. On mě předběhl, ale pak jsem ho předběhla já. Slavatu musíme vždycky předběhnout, jinak nedostaneme medaili. On vždycky běží s náma, ale musíme ho předběhnout. On má velké nohy, takže je to vždycky těžké, ho předběhnout. Byl ode mě kousek.

Kolikátá jsi doběhla?

Byla jsem předposlední. Jedna holka byla přede mnou, ale já jsem ji předběhla.

Jaké to pro tebe bylo, když jsi ji předběhla?

Bolely mě nohy. Spadla jsem na zem, ale strejda mě zvedl, abych mohla běžet dál. Měla jsem pak trochu podvrtnutý kotník.

Co následovalo po tom, co jsi doběhla do cíle?

Rozdávaly se medaile, diplomy a trika s nápisem Tomáš Slavata – Být jiný není špatný.

A kdy se losovalo to kolo?

Hned, jak jsme doběhli do cíle.

Doufala jsi v to, že třeba vyhraješ?

Vůbec. Já ani nevěděla, že se losuje o kolo. Pak řekli moje číslo a já musela Tomášovi nahlásit svoji výšku, aby mi pořídil kolo přesně pro mě.

Co jsi v ten moment cítila?

Byla jsem ráda, protože kolo je závodní a na něm se dobře jezdí. Moc mě na to na něm baví.

Kdo ti pomáhal kolo postavit?

Strejda Tomáš. Museli jsme do „kolovny“, kde mi ho seřídil a povolil ty lana, aby se mi dobře brzdilo. Na starším kole jsem jednou jela, prudce zabrzdila a přelítla přes řídítka. Kolo je moc hezké. Bylo mi nejdřív trochu větší, ale teď už jsem trochu dorostla a je to lepší.

Vzpomeneš si na svou první jízdu?

Bylo léto. Jeli jsme do parku Boženy Němcové kolem rybníka, nakrmit labutě a potom jsme šli do dětského koutku a na zmrzlinu. A potom jsem měla narozeniny a jela na další závod už na novém kole. Tam jsem vyhrála čokoládovou medaili.

Už víš, čím bys chtěla jednou být?

Doktorkou nebo prodavačkou zvířátek.

Proč máš tak ráda zvířátka a jaká máš úplně nejraději?

Nejvíc mám ráda geparda a tygra bílého, protože mají hebkou srst. Zvířátka jsou milá. U babičky mám koníka.

Jezdíš k babičce často?

Vždycky na Vánoce.

Co tě nejvíc baví?

Jezdit na koních, protože jsou takoví roztomilí. Mám u strejdy velkého koníka, ale už jsem z něho jednou spadla. A už umřel. (do řeči Natálce skáče malý bráška) Ty si tak vymýšlíš. Strejda neměl koně, měl něco jiného. Měl psa. (Natálka ho ale napomíná, aby mlčel)

Líbí se ti v domově?

Ano.

Chtěla by ses vrátit domů?

Ne, tady je to lepší. Jedna teta má německého ovčáka, se kterým jsme jednou hráli i pohádku O červené Karkulce a on dělal vlka. Byla to strašná legrace.

2

Legrace v Karviné skutečně je. Jestli pojedete někdy kolem a uslyšíte hlasité chechtání a silný tlukot srdce, pak věřte, že jste blízko domova, který svou upřímností a vtipem jednou dobije svět. Co k tomu dodat? „Hledám zase jeden kout, kdepak moh bych obejmout jeden den tam v Karviné…“

text: Pavlina Poláková