Když selže rodina

Už dlouho v sobě hledám ta správná slova, jak vyjádřit a vysvětlit, jak často se naše společnost mýlí a jak se nechá strhávat mediálními kampaněmi typu „ústavní péče je špatná a je třeba ji reformovat“. Jak dětské domovy, kojenecké ústavy (dětská centra), tak OSPODy bývají terčem častých útoků včetně lidí, kteří v nich pracují. Vedle učitelů nebo lékařů se přitom jedná i v tomto případě o ty, kteří svou práci nevykonávají s motivací finančního ohodnocení, ale z lásky k dětem a přesvědčení být jim v systému ústavní péče oporou.

Proč se dnes rozděluje společnost kvůli názorům na (ne)umísťování dětí do 3 let do kojeneckých ústavů? Všichni máme jedno společné přání a to je, aby děti vyrůstaly v rodinách. Cesta k tomu, aby se tomu tak stalo, je ovšem mnohem těžší než si dokážou všichni ti, kteří chtějí měnit kvalitní dosavadní péči o ohrožené děti, představit. Snažím se v článku otevřít oba světy – dětské domovy a dětská centra (kojenecké ústavy), které jsou svojí prací provázané a je potřeba znát obě ta prostředí, aby si člověk udělal obrázek.

Když si položíme otázku, v jakém případě se dítě dostane do dětského domova či kojeneckého ústavu, asi se shodneme na tom, že tehdy, když vše ostatní selže. Dítě je sem umístěno v případech, že ho rodina týrá, zneužívá a odepírá mu základní životní potřeby (hygienu, jídlo, škola, zdravotní péči) nebo když tragicky zemře. Starší děti jsou traumatizované, podvyživené a mají poruchy chování. Ne proto, že jsou v dětském domově, ale proto, čím si prošly v biologické rodině.

V dětských domovech jako rodina trávíme spoustu času. Viděl jsem mnoho objetí, smíchu, radosti a štěstí ze strany dětí i vychovatelů. Bohužel jsem viděl i to, jak děti, pro které si jejich biologické rodiny přijedou a vezmou si je domů na víkend, viní ze svého pobytu v dětském domově právě vychovatele, a jsou na ně sprostí. „Já tě nebudu poslouchat, nejsi moje matka.“ Proč se vyčítá sociálním pracovnicím OSPODu to, že dětem při odebírání říkají, že jedou na výlet, ale už se nezmíní, že jejich biologičtí rodiče vlastním dětem lžou v tom, že jim je bezdůvodně odebrala sociálka? Co udělali pro to, aby s nimi mohly vlastní děti zůstat a vyrůstat v rodině? Přestali je zneužívat nebo mlátit? Dostali najíst? Nebo se o ně rodina postarala?  Proč se na pranýři houpou ústavy a s tím i vychovatelé z dětských domovů či kojeneckých ústavů, kteří údajně nedávají dětem dostatek lásky a nemají pro ně dostatek pochopení, a neotevřou se dveře do rodin, které dopustí, aby jejich vlastní děti trpěly? Jsou to, myslíte, rodiny podprůměrného intelektu? To je možné. A vy k nim domů půjdete, sednete si mezi hromadu odpadků a budete pracovat s alkoholikem, který znásilňuje dceru své družky na tom, aby to tak nebylo? Pokud tam nepůjdete vy, navštíví je sociální pracovnice, která to má v popisu práce mimo jiné vedle hromady administrativy v kanceláři, účasti u soudních líčeních a dalších 100 rodin, které musí kontrolovat. Kdo tedy selhává? Sociální pracovnice nebo my jako společnost, která není ochotná opustit teplou židli a pomoci tam, kde je to skutečně potřeba? Každý OSPOD by potřeboval více terénních pracovníků, aby na tyto rodiny dohlížel. U nás se jen prosazují novely, které neřeší ten skutečný stav problému, který vzniká v rodině. Prevence bohužel není tak trendy.

Novela, která má zrušit kojenecké ústavy a dětská centra a lobování soukromého sektoru za úplné ovládnutí této péče u dětí do tří let je tématem dnešních dnů. V tomto směru je nám dáván za příklad systém, který už funguje na Slovensku a často se o něj opírají samotní propagátoři. Jen pro upřesnění, na Slovensku prošla novela, která změnila Kojenecké ústavy na dětská centra a přechodní pěstouni jsou zaměstnanci daného centra, který zastřešuje tuto péči včetně zdravotní a odborné způsobilosti. Rozšířené sociální služby jsou pod přímou kontrolou daného dětského centra, který spadá pod dané ministerstvo. Zaměstnanec musí přijmout jakékoliv dítě nikoli dítě, které si vybere. U nás se, ale prosazuje péče – novela, která by měla být v rukou soukromých subjektů bez přímé kontroly a hlavně, pěstouni mohou preferovat jaké dítě chtějí, takže děti se zdravotním postižením či těžkou nemocí atd, nadále zůstanou v kojeneckém centru, jen pod jiným názvem. Pak mi tedy řekněte, kde je ta změna a proč se tedy neprosazuje Slovenský model?

Kampaň, která zastřešuje tuto novelu uvádí, že je v tuto chvíli 228 dětí v kojeneckých ústavech, kterým dosavadní systém braní umístění do rodiny, ale už se nikde nepíše, kolik z těchto dětí splňuje požadavky přechodných pěstounů v daném kraji a hlavně kolik z těchto dětí potřebuje stálou zdravotnickou péči, takže nemohou být ani umístěni.

Každý z ředitelů těchto subjektů Vám řekne, že chce, aby tyto děti byly v rodinách. Nikdo těmto lidem nedává prostor hovořit a nikdo s nimi ani nediskutuje novely, které vznikají v rukách lidí, kteří sami z tohoto prostředí nejsou, ale rádi postují foto, jak dokončili novelu z tepla svého domova. Jen by mě tedy zajímalo, kde je to dítě v jeho náruči. Slova nejsou činy.

Slovenské podmínky a zákon pro umístění dítěte do náhradní rodiny pod Dětským Centrem: 305_2005-Z.-z.-Zákon-o-sociálnoprávnej-ochrane-detí-a-o-sociálnej-kuratele-_-Aktuálne-znenieStáhnout

Dětské domovy ani jejich vychovatelé nemohou za to, že často nezvladatelné děti končí v dětských domovech. Vychovatelé nechodí po ulici a nesbírají své „klienty“, ale snaží se napravit to, co způsobila biologická rodina. Volá se také po zrušení dětských domovů a reformě a já se ptám, kdo si vezme domů romské sourozence ve věku od deseti do patnácti let? Jak můžeme zrušit dětské domovy a kritizovat systém, když si v žádostech o adopci zaškrtáváme děti vysokoškoláků s modrýma očima? Co pak bude s těmi ostatními dětmi, které systém tak „špatně“ připravuje do života? Kdo je připraví lépe, když jsou to často děti kriminálníků, špatnou ekonomickou situací a drogově závislých rodičů, ke kterým ty děti ještě navíc mají láskyplný vztah? Vezmete si je někdo domů s vědomím, že vám v patnácti vykradou byt a půjdou za svou biologickou rodinou? Neziskové organizace uvádějí, jak jsou děti po odchodu dětského domova osamocené a traumatizované.

Přes 15 000 lidí podepsalo petici na zavření a omezení kojeneckých ústavů, aniž by znali nebo měli osobní zkušenost s dnešní ústavní péčí. V tuto dobu se také připravuje skrze soukromý sektor novela na dětské domovy o tom se zatím nikde nehovoří.

„Lidé, kteří žádnému dítěti domov nedali, vidí zodpovědnost v podpisu, a cítí hrdost, že něco udělali. Takto lidé vnímají svou zodpovědnost a volají po změnách, aniž by proto udělali více“

V dětských domovech už několik let funguje rodinný systém, který poskytuje dětem krásné zázemí, aby nestrádaly. Děti jsou umísťovány do rodinek, kde je obvykle 8 dětí a kde se střídají dva vychovatelé. Každá rodinka má vlastní kuchyň, obývací pokoj, sociální zařízení, děti jsou ve dvou – nebo tří- lůžkových pokojíkách. Domovy mají zahradu, tělocvičnu, někdy i bazén, jezdí na výlety, na dovolené, na lyže, některé i k moři. Děti mohou být v domově až do svých 26 let, pokud studují. O tom, že dítě na svou vlastní žádost odejde v 18 letech s úsporami, které šetří dětský domov včetně odchodného, a jeho rodina ho o vše připraví během pár měsíců nebo že vše okamžitě utratí, se už nikde nenapíše. To ale není tím, že by je domov na odchod nepřipravil. Zachovají se stejně jako bychom se v těch letech zachovali my všichni. Často se pak dítě opět obrací na své vychovatele, protože nikoho jiného nezná. Ti pak často riskují a těmto dětem pomáhají i nadále a společně hledají další životní směr, protože se jedná o „člena rodiny“. Dětské domovy mají dnes už své startovací byty nebo byty pro matky s dětmi. Pokud chceme mezi tyto děti vstoupit či jim pomoci, není třeba jim kupovat drahé telefony či notebooky, ale dejte jim svůj čas anebo domov. Není třeba, aby se měnil systém, ale je třeba, abychom se změnili my sami.

Máme ze sebou reformu pěstounství (2012), která měla dle médií a MPSV pomoci hlavně dětem. Do centra pozornosti se ale dostalo spíše to, jaká finanční odměna bude pěstounům vyplácena. I přesto se po osmi letech od reformy počet dětí v dětských domovech navýšil. Místo toho, aby se dorovnaly peníze samoživitelkám, které mají nejen snahu, ale někdy i dvě práce, aby vše zvládly, vznikla reforma, která jen pomohla soukromému sektoru získávat více peněz pro své organizace (například na školení pěstounů). Reforma pěstounů a jejich kampaň měla zajistit kvalitní základnu, která by se dokázala postarat o děti od rané péče po dlouhodobé pěstouny. Jediná síť, která vznikla, je síť přechodných pěstounů viz odkaz níže. Bohužel přehled dlouhodobých pěstounů, kteří by navázali na tu přechodnou péči, není. Dlouhodobých pěstounů je totiž velmi málo.

Jen pro představu v roce 2012 bylo uváděno přes 6000 dětí v ústavech. V dnešní době se uvádí číslo přes 9000 dětí. Pokud by bylo dostatek pěstounů a reforma zafungovala, pak by z logiky věci ten počet dětí měl jít dolů.

Proč to píšu. Pokud není do této doby zajištěna kvalitní postoupnost z přechodné péče na tu dlouhodobou, pak se stává, že tyto děti stejně končí v dětských domovech. Bez kvalitní sítě pěstounů je naivní prosazovat další novelu, když ta první reforma pěstounů do dnešního dne naprosto selhala. Dle seznamu si také můžete udělat obrázek o preferencích na dítě daných pěstounů. Je potřeba tuto problematiku znát a nenechat se strhnout mediální vlnou, ale dát prostor oběma stranám.

seznam volných pěstounu: https://urad.kr-olomoucky.cz/pestouni/Lists/Seznam%20pstoun%20na%20pechodnou%20dobu/Vsechny_kraje_prehled.aspx

Je také důležité si položit otázku, kde všichni ti propagátoři změn byli ten poslední rok, kdy tyto subjekty potřebovaly naši pomoc a lidskou podporu, aby to zvládly, když jim odpadal personál a neměli dostatek ochranných pomůcek či dezinfekcí. I přesto vychovatelé dělali maximum, aby se o ty děti dokázali postarat bez ohledu na pandemii, ale hlavně s pocitem, jak na ně všichni zapomněli. Nikoho z těchto lidí jsem v rámci rozvozů napříč republikou za poslední rok nepotkal, jak se snaží pomoci. Chtějí tu být přeci pro ty děti. A 6 měsíců před volbami se začínají hýbat ledy a rozjíždí se kampaň předních politiků v opozici.

Nejsem člověk, který se politicky vyjadřuje či poukazuje na věci, které jsou špatně, ale cítím potřebu se v dnešní době zastat lidí v dětských domovech, OSPODech a kojeneckých ústavech, ve kterých se pohybuji už od roku 1996, kdy jsem vychovával své kluky s DD a teď mám další děti doma z tohoto prostředí. Vidím neskutečné změny v péči o děti, domovy i dětské centra prošly rozsáhlou rekonstrukcí proto, aby dětem daly pocit rodiny. Není den, abych mezi těmito lidmi netrávil čas a nesdílel jejich obavy o děti, kterým dávají vše, či je ochraňují před realitou jejich rodin, žijících na pokraji společnosti. Kojenecké ústavy vytvářejí dětská centra i bez novely a snaží se školit přechodné pěstouny. Kdo z Vás a medií v tom dětském centru byl, aby si ten obrázek udělal sám, než na papír či do televize pustil svou představu vidění a objektivní pohled obou stran ?  

Pěstounská péče se zdá být krásnou náplastí na ránu způsobenou ztrátou rodiny. I ona má ale své stinné stránky. Ne vždy totiž děti o pěstounskou péči stojí, ne vždy si k ní vybudují důvěru, a ne vždy se v ní cítí šťastné. V poslední době se setkávám s tím, že se děti z pěstounských péčí vracejí, což je pro ně neskutečné trauma. Pěstouni zjistí, že dítě nezvládnou a vrací ho zpět do domova. Pokud se dítě zklamalo už ve své rodině a zklame se v další, hledá chybu v sobě. Dětský domov pro něj pak představuje mnohem pevnější půdu pod nohama než pěstounská péče v podobě dalšího zklamání. Není proto přeci možné, aby se rušily fungující domovy či kojenecké ústavy s dlouholetou tradicí a přistoupilo se k novele, na kterou naše společnost není připravena. Tím neříkám, že není potřeba kvalitní pěstouny podpořit a to aby kooperovali s daným ústavem. Nemůžeme přeci volat po reformě, když nemáme ani personální zajištění pro dosavadní systém. Pokud někdo staví svou práci pro děti na tom, že šlape po práci těch druhých, je to velké selhání neziskového sektoru a lidí, kteří se hrdě spojují se štvavými kampaněmi a politiky.

Ne všechno, co je kolem nás, musí být pravda a ne všechno, co funguje v okolních státech (Norsko) s jinou kulturou, se může aplikovat v naší společnosti, která se dle mého stále po 17.listopadu hledá. Pokud chceme pomoci, pak musíme i přijmout zodpovědnost s tím spojenou a ne ji zaměnit za zlá slova útočící na systém plný lidí, kteří si dobrovolně vybrali práci s dětmi i za cenu velkých úskalí, ponižování, tahanic a bezpráví.

Pomáhat se musí zodpovědně a tak, aby šlo skutečně o děti. Z mého pohledu se ale čím dál více mluví o tom, co se musí změnit, a čím dál méně o samotných dětech a činech. Ty děti, tedy kromě těch, které nechtějí respektovat režim nastolený jak v domově, tak v každé rodině, jsou často myšlenkově mnohem dál než my sami a jsou v domovech šťastné, protože ve své rodině, by neměly šanci žít plnohodnotný život.

Vše je o lidech a u těch to musí začít, nikoliv změnou systému, ale změnou v sobě samém a pokud nemám dost sil dát dítěti domov a svůj čas, pak nemáme právo hanobit jejich práci či za jejich zády plánovat novelu.

Až bude dostatek lidí, kteří dají opuštěným dětem rodinu bez ohledu na jejich původ, pak nebudou muset být dětské domovy ani kojenecké ústavy, ale pokud je zásadní selhání v nás lidech, pak nemůžeme hlásat reformy, které bez personálního zajištění nemohou fungovat.


Chci tímto poděkovat všem lidem, kteří pracují v dětských domovech, kojeneckých ústavech a OSPODům, které se snaží dávat své maximum. Nikdo nemůže svou práci povyšovat nad práci ostatních, či si myslet, že změní věci tím, že bude shazovat práci druhých, aniž by vychoval jediné dítě z tohoto prostředí.

Za posledních dvacet let jsme vychovávali pět dětí z tohoto prostředí a snažím se jen vyjádřit svou vlastní zkušenost a pohled, kdy si nedokážu představit, že by mělo dojít k zrušení záchytného systému pro ohrožené děti. Všechny děti jsem získal do péče po přímé kooperaci s daným ústavem a od začátku jsem to byl já sám, kdo vyvíjel iniciativu pro to, abych ty děti mohl mít doma. Já sám jsem o své první kluky usiloval přes tři roky od svých 18 let a tehdejší postup úřadů jsem respektoval, protože jsem musel získat důvěru, že jsem schopen se o ty děti postarat. Nedíval jsem se na dobu, po kterou jsem musel bojovat, ale díval jsem se na to, že chci dát domov. Buďte k sobe upřímní a zamyslete se nad tím, zda-li dokážete vůbec takové dítě z tohoto prostředí přijmout a pokud budete cítit obavy, tak ty obavy převeďte na lidi, po kterých chcete, aby se o ty děti starali. Pak ale zjistíte, že je těchto lidí strašně málo a ten dosavadní systém zachraňuje to, co pokazila biologická rodina, nikoliv vláda či ústavní výchova. Pak možná pochopíte, jakou má vlastně váhu váš podpis pod danou peticí.

Tomáš Slavata