Baltské moře se v pátek 15.6. po cestě dlouhé 550 km v sedle na kole otevřelo dětem z Dětského domova Tuchlov. Po vzoru loňské výpravy pěti odvážných z Dětského domova Krompach se i letos našli mladí hrdinové, kteří cestou k Baltu chtějí udělat radost starým lidem a pomoci Milošovi Císařovi, který vyrábí speciální hanbike kola pro mladé cyklisty. Dokážou děti skutečně vybrat svou Cestou k Baltu potřebné peníze v projektu Tomáše Slavaty a boj s větrem v cyklistickém peletonu proměnit v radost druhých?
Letošní výpravu bych přirovnala k odhodlané středověké družině v čele s udatným králem Janem (Blažkem – ředitelem DD Tuchlov), která za hlaholu komediantů herců z Cirk La Putyky a s doprovodnou pojízdnou kuchyní mistra Slavaty, v termínu od 11.6. do 15.6. čelí bolavým nohám, dlouhým a neubíhajícím asfaltkám, nedostatku spánku i chrápajícím spolunocležníkům :-) Nikol, Radek, Patrik, Pepa a Tomáš. Pět dětí, které nikdy v životě neušlapaly více než 40 km v jednom dni, měly nyní nasednout na kolo a s drobnými přestávkami na občerstvení se poprat s nekonečnými 125 km za den. Vybaveni sportovním oblečením z Decathlonu díky Ivu Šormovi a fondu Divoké Husy se družina za doprovodu dvorního malíře, fotografa Jiřího Janušky, který svým okem bravurně a věrohodně zachycuje detaily i momentky vzdálené několik set metrů, již zítra rozjede ze startovacího bodu – Dětského domova Krompach vstříc nevyzpytatelnému dobrodružství. V Krompachu Tomáš seřizuje kola, zvedá sedla a provádí poslední kontrolu našich „ořů“. Do vleku skládáme nakoupené jídlo, sladkosti, konzervy, laskominy, Emco a nepříliš vlídně koukáme na zamračenou oblohu, která se podle předpovědi nemá vyčasit ani zítra. Ráno nám šťastnou cestu popřeje celý Dětský domov i paní ředitelka, která své svěřence vypravovala na cestu již vloni.
V lužických lesích se mihotají helmy celkem čtrnáctičlenné skupiny, která křižuje česko-německou hranici a míří na Zittau a podél řeky Nisy směrem na hornolužický Mužakow (Bad Muskau). Těsně před jeho dosažením se výprava dětí spolu se zmíněnými komedianty (Vráťa, Vítek a Rosťa Novákovi, Ondra Malý) a pojízdnou kuchyní, ubytovává v kempu Winkel, kde na ně čekají už postavené stany a teplá večeře. Dětem předčítám počet ujetých kilometrů i spálených kalorií, které přirovnávám k hamburgerům nebo banánům, aby měly představu, jak krásně šlapaly :-), zatímco Tomáš Slavata míchá boloňskou s kolínkama a křičí: „Vemte si ešusy a pojďte si nabrat!“ Večer nás opouští Rosťa, kterého braly kolena. Vzal je tedy na ramena a popřál nám hodně štěstí do dalších kilometrů.
Za bublání vody na ovesné kaše Emco a poletování vran se probouzíme do druhého dne a v 9h míříme směr Forst. Začínají se před námi otevírat dlouhé cyklostezky lemované patníky v německých barvách a vedoucí po větrném valu kamsi do nikam. Vítr se opírá jak do vysoké trávy a obilí, tak do jezdců, kteří v nacvičeném peletonu bojují v jeho čele. Co čert nechce, nominovanému „trasérovi“ Viktorovi s navigací se pod kola dostane bidon a on končí pod svým kolem se zraněním nohy. Vráťa i Ondra se snaží Viktora ještě trochu popostrčit, ale noha si nedá říct a Viktor je převelen do auta. Navigace je předána řediteli Honzovi. Je nás dvanáct. Špatnému ale není konec. Naše auto posádka monitoruje prasklou gumu na vleku, musí stavět a měnit kolo. Psychika i fyzička začíná doléhat na Nikol, která si stěžuje na bolavé koleno. Ondra a Vráťa se rytířsky staví po její bok a jízdu jí ulehčují oporou a tlačením do kopců z obou stran. S klukama z Cirk La Puytyky se bohužel večer loučíme kvůli jejich pracovním povinnostem. Opouští nás výjimeční a energičtí patroni. Počet kol, které se zítra proženou po cyklostezce k Baltu, bude jen devět.
Nikol (16), Radek (17), Patrik (14), Pepa (15), Tomáš (22) a my. Jan Blažek, Honza Horáček (strejda z DD Boletice), já a Karel – tatínek Vráti, který převzal dres Cirk La Putyky a stává se jejich nepsaným velvyslancem v našem dalším dobrodružství. Nutno podotknout, že jeho věk není tak daleko od součtu 4 nejmladších účastníků cesty k Baltu. Den třetí a naše královská družina se od prosluněného kempu Helensee vrací na německo-polskou hranici a v peletonu čelí dalším 45 km bez větší pauzy. Ta nás čeká až u Kostrzynu, kde nás odchytává zahraniční reportér Radiožurnálu, aby s dětmi a Tomášem udělal rozhovor pro české vysílání. Během rozhovoru procházejí kolem naší pojízdné kuchyně tři potulní „pojízdní“ z Moravy a přidávají se s radostí k našemu peletonu. Díky klukům se nám podaří vyplnit „díry“ po opustivších komediantech, nálada v týmu se zvedá a silný peleton se v den předpokládané krize hýbá s vyšší rychlostí a daleko větším nasazením i přes první deštivou přeháňku. Den zakončíme v kempu ve městě Schwedt, kde se po dvoudenním „kolínkování“ podává hříbkové rizoto :-) Zítra nás už prý čeká jen 80 km za odměnu, uklidňuje nás Tomáš. Nechává nás spát až do 9h s tím, že vyrazíme až v 10.
Čtvrteční ráno bylo chladné. I tak jsme se těšili na zmrzlinu v Gartzu, kterou jsme si pamatovali z loňska. Počasí se umoudřilo a sluníčko se s námi svezlo až do 100 km vzdáleného Bellinu. Ano, čtete správně, 100 km vzdáleného Bellinu. „To je těch 80 za odměnu?“ bouřily se z legrace děti. Revoluce ani defenestrace se nekonala a děti se spíš než na Slavatu konečně vrhly na mořskou vodu ve Štětínském zálivu. „Je málo slaná!“ povídá Patrik. Uvědomujeme si, že cesta se pomalu chýlí ke konci. Jsme unavení, ale ne natolik, abychom se vzdali. Představa zítřejších kilometrů na kole, byť to má být pouhých cca 70, je úmorná. Už i dvacet je moc. Děti se „rybilkují, alpují“, posilňují tyčinkami, sušenkami. Zítra vstáváme naposledy. Bolí nás záda, kolena, v hlavě se nám honí už jen to moře.
„Už se těším domů do postele,“ povídá Tomáš z DD. Není se čemu divit. V posteli už se vidíme všichni. Honza se svými bolavými achilovkami už skoro ani nedýchá, ředitel ladí navigaci, Nikol se těší na „masáž“ na silničních kostkách, Pepa na sloupky, které tak ráda po cestě hlásím poté, co do jednoho úspěšně hned první den vlítnul, Karel na mušle, Radek na jídlo a na to, jak si zase na občerstvovačce lehne do trávy, Patrik na fotky. Všichni se ale společně těšíme ještě na jedno. Na Balt. Už je tak blízko. Poslední společné foto v kempu s obrazem režísera Marka Zákosteleckého, poslední vyjížďka s našimi Moraváky, které jsme cestou adoptovali a pomohli jim ujet více kilometrů, než původně plánovali. Vidíte, zase pomáháme. Poslední šlápnutí do pedálů a jsme tam. Po 30 km se potkáváme s Tomášem, Jirkou a Viktorem, kteří nás čekají u přívozu a štosují nás na loď. Poslední tyčinky, doplnění vody do bidonů. Lodí se dostáváme přes záliv z Kampu do Karninu, odkud už putujeme dalších 30 km do Ahlbecku. 5 km před cílem se Nikol vypouští přední kolo. „Kdo si to objednal?“ :-) Poslední kopečky, sloupky, „masáže“, asfaltky, šišky, výmoly,… Je to tady. Tomáš nás vítá na parkovišti pár metrů od moře. „Dokázali jste to! Jste tady!“ Popojíždíme na pláž, odhazujeme kola a letíme tam! Do Baltu, do cíle! My to opravdu dokázali! Řítíme se do vln a sdílíme naše dojmy na facebooku. Vysíláme živě a křičíme radostí. Vidíte to? Vidíte, jak jsme se překonali a bojovali za ostatní? To ne my, děti z dětského domova, potřebujeme pomoci, my jsme mladí a silní. My chceme pomoci.
„Své narozeniny, které letos připadly na sobotu, tedy 16.6., jsem nemohl oslavit jinak než tím, že jsem v cíli mohl přivítat všechny děti. Na facebookových stránkách jsem ještě dodatečně poprosil, aby lidé místo přání poslali 100 Kč na celou sbírku,“ dodává Tomáš. „Celá sbírka by nevznikla bez Nadačního fondu pomoci, který mou práci dlouhodobě sleduje a věří, že má smysl. Vybraná částka od přispěvatelů je znásobena zlatým řezem a Nadační fond tak vypomůže nemalou částkou k plnění dalších snů. Moc děkuji všem co nás podpořili, sdíleli a pomáhali dětem k cíli, kterým nebyl Balt, ale co možná nejvyšší suma a pomoc ostatním.“
Cesta zpět se bohužel neobešla bez menšího dobrodružství. Jednu partu do svého auta nakládá kamarád Vlastík, který v týdnu zavolal Tomášovi, zda nepotřebuje v cestě k Baltu s něčím pomoci. „Potřebujeme stáhnout děti zpět do Čech. :-) “ Vlastík tedy do svého šestimístného auta pobral jednu část výpravy, zbytek jel s Tomem. Na nepřehledném německém parkovišti, kde jsme matně hledali vpravo a vlevo, se náš vlek omylem stočil na jiné vozidlo a trochu ho odřel. Při čekání na policii Tomáš navíc zjišťuje, že další guma na vleku má bouli a je jen otázka času, kdy rupne. Vyrovnáním s německou policií to tedy nekončí. Čeká nás 500 km trnutí a modlení se, aby kolo vydrželo. Tomáš upouští z kola vzduch, aby z pneumatiky trochu sejmul tíhu vleku a druhá náprava tím nesla větší část. My se k druhé hodině ranní přibližujeme k DD Tuchlov, kde vykládáme kola a zbytek dětí. Z Tuchlova už hurá do Prahy, kam dorazíme kolem čtvrté ráno. To by to ale nebyl Tomáš, aby už v 9:30 nevstal a nevyrazil na závod swimrun (15.2 km běhu a 2600metrů plavaní), kde obsadil třetí místo společně s Davidem Šajnerem.
Ujeli jsme celkem 550 km na kole za pět dní. Nebylo to jednoduché, ale to je druhořadé. Chtěli jsme to dokázat pro někoho, kdo si to podle nás zasluhuje a potřebuje pomoci více než my. My máme domov, jsme zdraví a díky tetám a strejdům máme plno možností, jak si užívat a trávit volný čas, vzděláváme se, máme co jíst, žijeme v jedné velké rodině v krásném velkém domě. Teď jsme jeli k moři, představte si to :-) Překonáním těžké výzvy jsme chtěli upozornit na práci Miloše Císaře, který díky své dílně umožňuje postiženým sportovcům ke splnit si sen – jezdit na kole. Náš sen byl Balt. Napadlo by vás, že by na Balt mohl díky nám dorazit i nějaký handbiker? Myslíte si, že by díky nám babičky a dědové z Domova důchodců v Bystřanech mohli všichni dorazit na představení Cirk La Putyka do Prahy, aby se seznámili s našimi komedianty? My v to věříme a doufáme, že ve sbírce Cesta k Baltu Volume II vybereme tolik peněz, abychom mohli plnit sny dalším lidem.
Jsme děti z DD Tuchlov. Na mapě nás možná nenajdete, protože Tuchlov na ní není. Alespoň ne ten náš. My tu ale jsme a jsme připraveni pomáhat ostatním.
Sbírka probíha zde: https://www.nfpomoci.cz/project/cesta-k-baltu-volume-ii/
text: Pavlína Poláková
