Cyklistickou výzvu pěti kluků z Dětského domova Krompach jste mohli denně sledovat. Byli jste s námi, když jsme ráno vstávali, komentovali jste naše fotky a zážitky a podporovali nás svým fanděním. Rádi bychom k tomu všemu ještě připojili pár řádek i fotek, které podrobněji vylíčí celé naše putování a odhalí, zda celá tahle cesta měla smysl…
KOHO TEN NÁPAD VLASTNĚ “NAPAD”
Nápad absolvovat tuto cestu se zrodil přímo v Dětském domově v Krompachu, kde chtěli tety a strejdové spojit nezapomenutelný zážitek pro děti z dětského domova s dobrou věcí. Dojet k Baltskému moři na kolech a rozjet zároveň veřejnou sbírku na pomoc starým lidem z nedaleké Chrastavy. “Lidé by mohli sledovat, zda to celé zvládneme, a zároveň finančně přispět na nákup imobilizačních pomůcek pro Domov pokojného stáří. Děti, které často jen dostávají a přijímají, nyní svou roli obrátí a svým časem a pětidenním putováním na kole upozorní na dobrou věc. “ Této myšlenky se chytl Tomáš, který po loňské vlastní výzvě nabídl support se svým vlekem, oslovil media, fotografa, a rozjel kampaň na podporu kluků, kteří chtějí dojet k moři. Svůj čas a peníze jsme tedy společně s dětským domovem začínali investovat do příprav na dalekou cestu. Někteří si klepali na čelo a vnímali to celé jako něco bezpředmětného, bláznivého či nepochopitelného, ale věřte, že zážitky, které díky těmto finančním i časovým investicím získáváme, jsou ve finále vždy něco tak krásného, nevyčíslitelného a nezapomenutelného.
K moři nemůžeme děti pustit jen tak. Musíme je nejprve vybavit. Tomáš nakupuje stany, karimatky a oblečení v Decathlonu se slevou, kterou jsme dostali od manažera prodejny Ivo Šorma, za což mu patří velké díky. Děláme sport dostupnější :-)
SEŘIZUJEME KOLA, DĚLÁME ROZHOVORY
Den před samotným odjezdem přijíždíme do Krompachu, kde Tomáš nastavuje a seřizuje klukům kola Author v obležení dětí z celého dětského domova. Jirka Januška, který celou cestu absolvuje s námi, ladí fotoaparát a připravuje se na fotodokumentaci celé akce. Díky jeho pomoci získáváme nespočet nádherných momentek, které vykreslují celou událost ještě věrohodněji a našim webovým postům dodávají atmosféru, kterou jste tak s námi mohli lépe zažít.
V den odjezdu se před dětským domovem objevuje štáb z TV Chrastava a dělá rozhovor s Tomášem i strejdou Radkem. Článek o naší cestě vychází druhý den nejen v televizi, ale i v českolipském deníku a časopisu AHA
Loučí se s námi děti z DD, paní ředitelka i paní místostarostka z Chrastavy, která přišla klukům poděkovat za jejich odvahu. Naše fanouškovská základna je tedy silná a my cítíme, že ji za žádnou cenu nesmíme zklamat.
SEZNAMTE SE S POSÁDKOU
Na kolo s námi vyjíždí pět odvážlivců + strejda Vláďa, teta Lenka a strejda Radek. Celý peleton uzavírá Pája…
MILAN (15let) – veselý kluk a velmi dobrý fotbalista, který od nového školního roku nastupuje na obor cukrář do Jablonce nad Nisou, kde si ho dokonce vybrali i do fotbalové ligy.
MARIAN (16let) – o rok starší bratr Milana, který byl přijatý na obor kadeřníka do Prahy a od nového školního roku bude již bydlet v DD v Dolních Počernicích.
MAREK (15let) – rád rybaří a pořád prý něco kutí
PATRIK (12let) – výtvarně nadaný a velmi skromný kluk. Hraje fotbal v Novém Boru.
MÍRA (13let) – manuálně zručný a hodně hlučný. Rád rybaří a popichuje ostatní.
strejda RADEK
strejda Vláďa
teta LENKA
PÁJA
DEN PRVNÍ – OD KROMPACHU NA BAD MUSKAU
V pondělí 12.6. ráno vyjíždíme kopec od dětského domova směrem na Žitavu. První etapy do plánované cílové stanice Bad Muskau se ujmul strejda Radek na střídačku se strejdou Vláďou.
Cyklostezka Odra Nisa vypadá na mapě celkem čitelně – ovšem na kole to není jen tak rovně za nosem a v některých chvílích nám před rozcestníky bývá skutečně perno :) Rozhodný Radek naštěstí vždy udeří, ukáže a zvolá: „Jedeme tam!“ Po celou dobu nám je v patách mocný Hulk s Tomem a Jirkou, kteří přistavují po cestě s velkým vlekem, aby nám doplnili jídlo a vodu. Je to naše profesionální občerstvovací stanice.
První den se šlapalo hezky. Zatím nikdo z nás netušil, co všechno máme ještě před sebou a jak někonečně dlouhé „výjezdy“ nás ještě čekají. Ani jeden z nás nikdy za den neujel 100km, ani jeden z nás na kole neseděl téměř 5 dní v kuse. Kluci měli energie na rozdávání a my museli dávat bacha na hodinky a rychlost, aby se nám neutavili hned na začátku. Cesta do Bad Muskau byla oproti nadcházejícím etapám příjemná v tom, že se projížděla města a krajina se měnila v lesy, louky a zase v města a ulice. To, co přišlo druhý a třetí den bylo peklo…První den došlo i na „duše“ :) Dva defekty, se kterými si ale hravě poradil strejda Vláďa.
První občerstvovačka přichází v městě Ostritz. Už při prvním setkání musíme kluky krotit, aby byli v celkovém tempu trpěliví. Mají před sebou ještě přes 500km a musí vydržet. Nejde o to spěchat, ale vydržet.
Na každé zastávce nesměl chybět bojový pokřik: “MÁME DOBROU PARTU! DOJEDEME K BALTU!” a Tomášovy rady, které nám pomáhají celou cestu zvládnout. Jeho závodní zkušenosti nám dodávají opravdu profesionální podporu, učíme se, jak jezdit ve skupině, jak jíst, pít a udržovat se fit. Je nám ve všem velkou oporou.
MODLÍME SE KE KEČUPU
První kemp, který se podařil Tomášovi a Jirkovi najít, se nacházel před Bad Muskau a poskytl nám soukromý plácek u rodinného domku, který obýval velmi sympatický a komunikativní pán se svojí ženou. Když pan majitel viděl rozložené stany, hned si nás fotil, protože tolik hostů patrně ani nikdy nepamatoval. Fotil si kluky, Tomášův vlek, stany, kola…Prostě všechno,… Až na Tomášovu první večeři, která byla skutečně výjimečná jako on sám :) Na špagety s bravčovicovým masem z konzervy budou kluci asi hodně dlouho vzpomínat. Tohle nezachránil ani všemocný kečup.
Tomáš připravuje stany pro kluky.
Tady se něco chystá. To budou špagety al dente. Povšimněte si Tomášovy originální zástěry. Tenhle kluk skutečně už někdy vařil.
První den za nimi a “lahodná” večeře před nimi. Úsměvy na tváři dokazují, že kluci spasou všechno.
JAKO TÝM JSME SILNĚJŠÍ
Druhý den nás na konci 133km cesty čekal krásný kemp před Frankfurtem. Ovšem dostat se k němu už vyžadovalo velké úsilí. Začalo foukat a před námi jen pole, louky, otevřené planiny, val a řeka.
Trochu se nám ochlazuje. Kluci oblékají větrovky z Decathlonu.
Občerstvovací stanice na osmi kolech je stále připravena zakročit a zachraňovat hladové krky.
Tomáš doplňuje vodu a žene nás k vleku, abychom si doplnili tyčinky a sušenky na cestu. Vedle croissantů se kluci nejvíce můžou “utlouct” po sojovém suku – Míra velmi originálně vždy skloňuje v ženském rodě: “Tome, máme ještě tu suku?”
Protože jsme jeli jako tým, bylo pro nás velmi důležité naučit se týmovému jednání. Tomáš nám poradil, abychom rozložili síly v tzv. pytli, vzali mezi sebe mladší jezdce, abychom je ubránili větru, a šlapali jako jedno velké těleso. Byli jsme najednou silní a neporazitelní… Sice nás sem tam předjeli němečtí důchodci na starých plečkách a to i bez motorků, ale my jsme cítili tu týmovost a sílu, která nás bavila. Jakmile jsme se roztrhali, zadek se oddělil a i přes sílu v nohách jsme nebyli schopni „uviset“ předku… Ztráceli jsme se v dáli a na zastávkách za nejednotnost dostávali “kartáč” od Toma. “Jste tým. Nezapomínejte na to.”
Kluci tak po pár připomenutích reagovali dobře a jakmile viděli, že se pytel trhá na kusy, počkali a seskupili se do “vítezné formace”. Na občerstvovačce se začal objevovat i chleba s máslem, což nám v tom množství sladkostí moc bodlo.
Náš neporazitelný pytel
Naše putování sledovalo i Rádio Impuls, které každý den volalo Tomášovi, aby s ním dělalo vstup do vysílání.
Další náš kemp se nacházel u jezera Helensee na trase mírně odkloněné od cyklostezky Odra Nisa a pár kilometrů od Frankfurtu, kam jsme původně plánovali dojet. Kemp nabídl krásný výhled na jezero a i vytříbenější jídelníček – makaróny s Uncle Bens Sweet and sour omáčkou a jako překvapení meloun. “Ale já umím vařit, jen nemám z čeho…“, obhajuje svůj kuchařský um Tomáš. :)
“Tak jakou šmakuládu jim udělám dneska?”
ODPOČINKOVÝCH 133KM
Třetí den nás se slzou v oku opustil strejda Radek, který usedl na vlak směr ČR, aby se věnoval nejen regeneraci, ale hlavně, aby složil závěrečné zkoušky na VŠ. Bez jeho smyslu pro navigaci a správný směr jsme ztraceni, pomysleli jsme si. Vyrazili jsme a stavívali tak po 2km, abychom ověřovali pravdivosti map a ukazatelů.
Jeden pán nám do komentů na facebook napsal, že jedeme jak šneci. Nejeli jsme! Jeli jsme jak draci jen jsme se blbě orientovali.
Třetí den měl být zároveň i odpočinkovým, jelikož se dle zkušeností prý vždy jeví jako kritický. „Dnes maximálně 90km…“ Jasně… 70, 80, 90, 100, 120, 130km… Něco je špatně :) Při pohledu na hodinky jdeme do mdlob. 90 to už asi nebude.
V tomto momentě bychom rádi ještě zmínili důležitost občerstvovací stanice, kterou nám poskytoval Tomáš s Jirkou Januškou. Nedovedete si představit, jaká úleva přichází k srdci závodníka či cyklisty na dlouhé trati, když vidí občerstvovačku. Přirovnala bych to asi k Vánocům :) Těšíte se, těšíte, nemůžete se dočkat, do ježíška zbývá ještě týden… Je to stále daleko. A pro nás to bylo vždycky sakra daleko. Jakmile jsme spatřili jen náznak modré barvy v dáli, která by mohla být Tomášovým vlekem, jásali jsme a křičeli:“Támhle už je Tomáš!“ nebo „Vidím fotografa!“ To bylo radosti.
Bravčovicové maso se namísto ke špagetám výtečně hodilo na občerstvovačku,
kde se po něm v cuku letu slehla zem.
Marian pojal občerstvovačku velmi efektivně. Sladký, slaný, perte to do mě
Tomáš doplňuje zásoby na cestu. Posádka na kole ho sice podezírá, že s Jirkou vymetá kavárny a Mc Donaldy, nic z toho ale není pravda. I kluci se jako podpora pořádně nadřeli, když museli hledat místa ke kempování, domlouvat se rukama nohama a vařit.
AU! KDE JE TA MAST?
K jízdě na kole samozřejmě patří i otlačené zadky. Už po prvním dni se kluci ozývali, že i přes vrstvy, které si pod zadky naložili, je bolí prdel :) Postupem času se každý z nich uchýlil ke strejdovi Vláďovi i tetě Lence a škemral o mast nebo Alpu v naději, že je té ukrutné a mučivé bolesti zbaví :) Nejen zadky, ale i záda a kolena se ozývala, takže kluci mazali, co šlo. Už od druhého dne šlapali na střídačku v sedě a ve stoje a kroutili se na kolech jako žížaly. No, nebyla to inu žádná prdel :)
V odpočinkový den jsme to tedy „odpočali“ na celkových 133km do města Schwedtu, kde nás čekalo další kempování u vody a další support v autě – Jirka z Lomnice na Popelkou.
ZMRZLINOVÉ POKUŠENÍ V GATOWĚ
Rozkaz pro čtvrtý den zněl jasně! Užijte si to a odpočívejte! První zastávka nás čekala asi po 20km a to přímo u zmrzlinářského krámu, kde jsme potěšili svoje břicha a dali si do nosa.
Další setkání s občerstvovačkou se podařilo v Locknitzu. Tam jsme se začali nořit do mapy trošku intenzívněji, jelikož jsme se úmyslně odkláněli od cyklistické stezky Odra Nisa, abychom si zkrátili cestu do kempu v Bellinu. Tomáš se opravdu snažil. “Vždyť je to tak jednoduchý.“
Tomáš a jeho zásoby ze Cvikova
BLONDÝNA SE PLETE
Poslední den jsme opravdu již měli jen odpočívat – tedy najet maximálně 58km – podle mapy. Počasí nás limitovalo asi 4h předpovědí bez deště. K Baltu to musíme stihnout do jedný, pak to vypadá na pořádnou průtrž.
Zvesela jsme se loučili s kempem a naposledy usedli za stroje.
Dlouze jsme se u mapy radili, kudy pojedeme, abychom opravdu, ale OPRAVDU zbytečně nebloudili. “Ueckermunde, Grambin, Leopoldshagen”… Jasný, jasný…Takže jedem…Ueckermunde, …“VLÁĎO, tady zatoč na ten Ferdinandshof!“ :) Leopold jako Ferdinand … Takže díky blondýně to máme o 20km delší…Do místa setkání s občerstvovačkou přijíždíme místo po 28km, asi po 45km….To se může stát asi jenom mě.
Ani mapa v telefonu blondýně nepomůže
V Kampu, odkud se přejíždí trajektem do Karninu, jsme došlapali asi po 50km. “Z Karninu už jeďte po hlavní do Heringsdorfu. To už byste měli mít maximálně 30km. A myslete na to, že má přijít ta bouřka a déšť…“ No to jooo, to my na to myslíme a po 10km už vymýšlíme, že asi raději pojedeme po té cyklistické trase místo po hlavní silnici…Ta ale ukazuje ještě dalších 30km… Takže z 58km to máme zase o chlup dál :) Bouřka a déšť nás samozřejmě dostihly a my se promáchání na kost blížíme k moři po 78km :)
Abychom nemuseli objíždět celý záliv, nasedáme na trajekt, na
kterém dostáváme dokonce i gumové medvídky od pana převozníka.
JSME V CÍLI
Kousek od promenády v Ahlbecku, který se nachází 3km před Heringsdorfem, upozorní Marian na Tomášův vlek, který stojí kousek od hlavní silnice na přilehlém parkovišti. Lije jako z konve a Tomáš už nám vysvětluje cestu k moři. Jako by se nebe slitovalo a těsně před naším příjezdem na pláž, přestává pršet. Poslední metry nás dělí od písečné pláže a Baltu.
Měli jsme dobrou partu a dojeli jsme k Baltu. Je to za námi.
PÁŤA A MILAN
Strejda Vláďa se s klukama hned vrhnul do moře. Ti nejstarší zabořili hlavy do vody a zkoušeli plavat, ten nejmenší, dvanáctiletý Patrik, hledal mušle, o kterých celou cestu k moři mluvil tak intenzívně jako patnáctiletý Milan celou cestu k Baltu mluvil o mekáči a o tom, jak chce být jako Tomáš :) Tihle dva měli z celé cesty tak jasně čitelnou a upřímnou radost a my jsme na nich viděli tu vděčnost za to, že tu mohou být. Tahle cesta pro nás měla neskutečnou sílu v tom, jak blízko jsme u toho Baltského moře mohli být právě Páťovi a Milanovi, kteří byli ze celé party ti nejšťastnější.
Nádherná momentka strejdy Vládi a Patrika.
Ještě větší radost byla samozřejmě v Milanově i Páťově očích i puse, když se zastavilo v „mekáči“. „Tak v mekáči jsem nebyl asi tak dva roky…“, říká Milan, „ale musím do něj začít chodit, protože chci bejt jako Tomáš.“ :)
ČEST VÍTĚZŮM A VELKÉ DÍKY ZA PODPORU
Poté, co jsme smočili své vítězství v moři a usušili se, jsme se nasoukali do aut a celých těch finálních 584km jsme museli absolvovat zpět. Na uondané cyklisty doléhal spánek a Tomáš s Jirkou kroutili volantem, aby nás bezpečně dopravili domů. Děti jsme vyložili v Krompachu, nás čekala ještě cesta do Prahy.
Celé toto dobrodružství jsme podstoupili s tím, že nás to bude stát vlastní peníze, dovolenou v práci i čas, který jsme každý z nás mohli investovat někam úplně jinam. My jsme se ale rozhodli, že to vše chceme společně shromáždit do jednoho jediného týdne. V autě Tomáš s Jirkou strávili desítky hodin a najeli každý celkem 1370km. Na celou cestu jsme dali dohromady společně se známými a dětským domovem částku 50 000 Kč. Cesta k Baltu byla napojena na veřejnou sbírku, kterou jsme chtěli pomoci lidem z Chrastavy a ve které se zatím podařilo vybrat 7 000Kč.
Zdá se vám to jako velký nepoměr? Tak si k těm sedmi přidejte ještě tu nevyčíslitelnou radost, která všem dětem, které s námi mohly jet a pokořit samy sebe, zůstane v paměti jako jeden velký a nezapomenutelný zážitek. Dojeli k Baltskému moři na kole.
Moc děkujeme vám všem, co jste nám posílali svou sílu a sympatie a na číslo účtu veřejné sbírky poslali i sebemenší obnos. Pokud nám chcete pomoci ještě více, sdílejte naši výzvu se svými přáteli a řekněte jim o nás, o našich pěti mušketýrech a celém týdnu, který pro nás znamenal mnoho. Chcete-li přispět ještě finančně, níže doplňujeme i číslo účtu, kam můžete i nadále posílat peníze. Sbírka potrvá do konce června.
číslo učtu veřejné sbírky: 235117035/0300
Děkujeme vám, že nám fandíte a jste součástí naší cesty k dětem, za dětmi a s dětmi.
Vaše Pája a Tomáš
