Trojboj s Draky – Tomáš Slavata

*** Mámu jsem dlouho považoval za oběť, nejhorší pocity byly, když jsem viděl, že ji někdo mlátí… Ale dávno jsem pochopil, že nikdo není pouhá oběť okolností, že každý má možnost svůj život změnit. I moje máma mohla, ale nedokázala to. Dneska vím, že od těch nocí v dětství toužím být vidět a slyšet. Tahle touha mě motivuje ke všemu, co dělám. Nakládám si, posouvám vlastní hranice fyzické i psychické. Abych byl vidět a slyšet. Abych nebyl němý a neviditelný. To mi pomáhá zvládat napětí z okolí i sebe sama. Je to motor pro všechno, co dělám.
A druhý motor je, aby jiné děti nezažily tu bezmoc, kterou jsem zažil v dětství já sám. Vím, že to zní všechno trochu děsivě, ty scénky s mámou, které jsem v dětství zažil, ale já to mámě prostě nemám za zlé. Byla zoufalá. Strašně zoufalá. A nešťastná. Myslím, že se nám snažila dát něco, co sama od své mámy nedostala. Nikdo na ni v životě nebyl hodnej, tak možná ani nevěděla, jak se to dělá. Chtěla nás dobře vychovat. Vždycky jsem ji bránil. Když jsem dostal výprask, bral jsem to tak, že jsem si ho zasloužil, však jsem hodně zlobil. Doma i ve škole.

/A tohle schéma se opakovalo v pravidelných intervalech, po fázích relativního klidu. Opilá máma, některý z jejích opilých partnerů, hádky, násilí, křik. Od raného dětství mu tak do snů vlétávaly noční běsy. A dodnes mu můry ruší šustotem svých křídel spaní. Je to pocit, že se na něj něco valí, něco, co ho zadusí. Před čím nemůže utéct… Pocit paniky, úzkosti, bušení srdce, nemůže se nadechnout. Od dětství na to zabírala únava, když se znavil do polomrtva, usínal klidně. Dodnes to zabírá. Když byl maličký, běhal dokola po pavlači. Od osmi let vybíjí vysokoenergetickou baterii ve svém těle sportem. Až když je tělo úplně grogy, odpočne si mozek. Přestane šrotovat. Od raného dětství zná pocit bezmoci. Od té chvíle, kdy se jako malý kluk snaží odtrhnout mámu od chlapa, který se s ní pere. Od chvíle, kdy křičí a prosí, ať toho nechají. A nikdo ho neposlouchá. Nikdo ho neslyší. A pak sedí v koutě. Nikdo ho nevidí. Nemůže udělat vůbec nic. Je neviditelný. A němý./

***Když se máma napila, byla agresivní a ty svoje chlapy provokovala, urážela. Byla ze všech těch nevydařených manželství a vztahů nešťastná. S každou další prohrou víc a víc. Ale jsem přesvědčený, že nás měla vždycky ráda. Jen to nezvládala. Ubližovala nám svou vlastní láskou. Zoufalou láskou. Nechtěla, abychom dělali chyby, které udělala ona, tak nás často i zbila, ve víře, že nás tak líp vychová.

Když zrovna nepila, byla úžasná a všechno vypadalo skvěle. Něco dobrýho uvařila, jeli jsme na výlet nebo do zoo. Někdy brečela, brala mě k sobě do postele, omlouvala se, vysvětlovala a slibovala. Jen prostě pořád něco slibovala. A málokdy něco splnila. Prostředí, kde dítě žije první roky života, ovlivní hodně, ale já věřím, že není určující. Záleží, jak se člověk pak postaví ke svému vlastnímu životu. Dětství nesmí být výmluva pro každý neúspěch. Věřím, že jakékoliv dítě má šanci změnit svůj osud. Máma mi dala maximum, čeho byla v té době a za těch okolností schopná, díky ní jsem, jaký jsem. Nemám jí co odpouštět, nemám důvod se na ni zlobit. Život byl v mých rukách. Rozhoduji o něm sám.

/Tomáš byl dlouho benjamínek. Když se narodil, bylo Monice osm a Veronice pět let. Ony schytaly těch facek a výprasků za život mnohem víc. Někdy i řemenem. Tomášek byl mámin mazlík, výprasků dostal míň a procházelo mu i to, co jeho sestrám neprošlo nikdy. Byla několikrát vdaná, měla sérii partnerů. Jeden těžší případ než druhý. Když jí bylo šestnáct, její máma zemřela. Na rakovinu.

Tomáš mámu miloval. Mámy se bál. O mámu se bál.

Bydleli na Malé Straně. Matka Tomáše, Veroniky a Moniky chodila do práce. A pracovala asi hodně, od nevidím do nevidím, živila tři krky plus ten svůj. Zdaleka nepila každý den. Doma si dala občas pivo nebo víno s colou nebo campari, ale nárazově se chodila bavit ven. A tam to pak uměla rozjet. Někdy se vrátila ještě ten samý den v noci, občas však její tahy trvaly i několik dní. Tomáš se nejvíc bál jejích nočních příchodů. Vrátila se se svým stávajícím partnerem, taky namol opilým, často ale hned s několika kumpány a mejdan pokračoval. Někdy měla, jak říká Tomáš, cestovatelskou náladu. To pak vzbudila syna nad ránem a taxíkem jeli – nejčastěji – k tetě. Tam zůstali dva tři dny, máma s ní řešila svoje nešťastné vztahy, brečela a popíjela dál. Byla nárazový piják, kvartální alkoholička, nikdy se ale neléčila a své pití nepovažovala za problém. Vždyť přece chodila do práce a „starala se“ o děti. Její děti na to vzpomínají jinak, někdy prý do práce ani neodešla. Staraly se o sebe více méně samy.

A její partneři? Jedna katastrofa za druhou. Až na Josefa (jeho jméno je změněno), který se jediný o Tomáše zajímal, podporoval ho ve sportu a v rámcových obrysech splňoval to, co se rozumí pod pojmem otcovství. Byl výjimka.

Tomáš vnímal násilí a opilý křik jako běžnou součást života, ale s jeho psychikou to mezitím dělalo paseku. Dlouho se počurával. A zadrhával, koktal. Byl zlobivé dítě. Nejspíš hyperaktivní, ale tehdy si ještě s diagnostikou nikdo hlavu příliš nelámal. Odmalička utíkal. Byl pořád venku. Utíkal ven před tím, co bylo doma, i když si to dětský mozek nedokázal pojmenovat. Doma se mu nelíbilo, ale myslel si, že to je normální. Dlouho si odmítal připustit, že jsou „divná“ rodina, že žije v nemocném prostředí. S mámou se o tom nikdy nebavil. Ani v dospělosti. Nikdy se jí na minulost neptal, nemluvil s ní o alkoholu, o jejích partnerech, o násilí. Myslí si, že máma to dodnes nevnímá jako problém./

A dokud člověk sám nechce se svými běsy něco dělat, nikdo mu nepomůže.

**Bojoval jsem o máminu přízeň, jenže soupeřem byl alkohol, a nad tím se nedá vyhrát. Tak jsem bojoval o pozornost pro jistotu všude. Proto jsem byl problémový kluk už ve školce, moc jsem na sebe upozorňoval. Haló, tady jsem! Nejkrásnější bylo, když mě zapomněli ze školky vyzvednout. To byla paráda, když jsem tam zůstal poslední a měl učitelku jen pro sebe. Párkrát jsem dokonce spal u učitelky doma, když mámu nikde po telefonu nesehnali. Vůbec jsem neplakal. Byl jsem šťastnej. Byli na mě strašně hodní, dostal jsem dobrý jídlo. Později jsem rád býval i v nemocnici. To se pak všechno točilo kolem mě.
(konec první kapitoly…)

Lenka Vrtišková Nejezchlebová: TROJBOJ S DRAKY
Tomáš Slavata náhradní táta, triatlonista a filantrop
odpovědná redaktorka: Alice Zavadilová
grafická úprava: Anita Ponešová
Vydává nakladatelství GRADA, 6. června 2018